Až křečovitá snaha zajistit ekologickou výrobu energie vrhá po celém světě obrovské finanční a lidské prostředky do výzkumu a vývoje výroby elektřiny z vodíku. Zdálo by se, že v tak silné konkurenci nemáme naději účastnit se tohoto boje poznání. Ale zdání klame – prof. Vladimír Matolín našel nadějnou cestu pro vodíkové palivové články. A prošel neobvyklou cestu – od výzkumu a vývoje až po výrobu. Vlastní palivový článek nejen vymyslel, ale i vyrábí a prodává. Je jak vědec, tak podnikatel, což je v české kotlině stále velmi ojedinělé.

Co bylo podnětem, že jste se pustil zrovna do výzkumu a vývoje vodíkových palivových článků?

V roce 2005 jsem strávil téměř rok v Japonsku jako vědecký poradce v národním ústavu materiálového výzkumu (NIMS), kde jsem se podílel na výzkumu nanočástic oxidu ceru, který se jevil jako perspektivní elektrokatalyzátor v palivových článcích. Hned jsem pochopil, že se jedná o velice perspektivní výzkum a po návratu jsem navrhnul a patentoval nové metody přípravy těchto nanočástic fyzikálními metodami, na rozdíl od standardní chemické syntézy „mokrou“ cestou. No, a nějak se podařilo, že jsem v případě výzkumu CeO2, který je velmi zvláštní katalyzátor, předehnal své učitele.

Zatím se ekologická výroba energie soustřeďuje na fotovoltaiku, biomasu atd. O vodíku se zatím jen spíše mluví. Co mu brání v rozvoji?

Vodík jako palivo má obrovské možnosti. Ze všech paliv má nejvyšší hmotnostní hustotu energie, je všude okolo nás a jeho spálením vznikne jen voda. Palivové články vodík oxidují tak, že v reakci vzniká přímo elektrický proud.

Zatím se nepodařilo vyřešit škálování technologie do vysokoobjemové výroby, což je spojeno se stále příliš vysokou cenou. Cena je teď hlavní problém a tento problém mě přitahuje.

Není to troufalost pouštět se do problematiky, kterou řeší ve světě týmy s mnohem větším lidským i materiálním zázemím?

Já myslím, že jako zakladatel České hlavy dobře víte, že ne. Jinak byste asi neměl s Českou hlavou žádnou práci.

V čem si myslíte, že je vaše řešení vodíkového palivového článku lepší než u konkurence? Kde vznikl ten nápad řešení? Někteří vědci tvrdí, že to bylo v intuici, jiní ve dřině nekonečných řad experimentů…

Jsem fyzik, a zároveň se ze mě stal naivní elektrochemik. Tudíž bez přirozených obav z překážek. A jako materiálový fyzik jsem hledal cestu, jak vyřešit katalyzátory s nízkým obsahem Pt, to je jeden z limitů, aniž bych musel něco kuchtit v chemické laboratoři. Člověk nemá dělat to, co neumí.  Na to mám teď lidi-chemiky, protože největší chyba je propadnout sebeuspokojení a nerespektovat práci druhých, kteří jdou jinou cestou. V dřině to nebylo, na to nemám trpělivost, možná trochu intuice, ale hlavně snaha pochopit, jak to dělají jiní, v čem je to dobré, a udělat to jinak, po svém, aby to bylo lepší. Cesta, kterou jsme se vydali, je cesta depozice nanostrukturovaných tenkých vrstev metodou reaktivního magnetronového naprašování, zatímco druhá část týmu studovala základní procesy na površích katalyzátorů cestou modelových experimentálních a teoretických studií. Rozvíjeli jsme paralelně jak aplikačně orientovaný výzkum, tak i základní výzkum. To se ukázalo postupně jako prozíravé. Samotné tenké vrstvy nemají strukturu nanočástic, což jsme obešli tím, že jsme je nanášeli na nanostrukturní povrch v podobě nanostrukturních porézních substrátů, kde nanopóry jsou leptány kyslíkovým plazmatem. Je to vlastně jednoduché. Ale je jisté, že vynikající experimentální zázemí, které máme, bylo jednou z podmínek, bez toho by to nešlo. Hodně jsem také spolupracoval na vývoji se zahraničními týmy, které to zaujalo.

Pustil jste se jako jeden z mála českých vědců do materializace svých myšlenek. Jak se liší pohled jednatele obchodní spolčenosti od pohledu vědce? Jde to vůbec skloubit? Vědci většinou neradi slyší požadavky praxe – jaké budou výrobní náklady, jaký je rozsah trhu, jaký bude zisk atd.

Jak jsem říkal, hlavní problém je v ceně realizace nápadu.  Řekl jsem si, že musí být cesta jak technologii zlevnit, a že bohužel nezbyde, než se do toho pustit sám. Celý život jsem se pohyboval v základním výzkumu, ale mám rád aplikace, a tak si plním na stará kolena aplikační sen. V obchodní společnosti je vše jinak, ale pochopil jsem, že ten svět má ve srovnání se základním výzkumem jednu obrovskou výhodu, jste svým pánem. V současnosti vedu velké projekty na MFF, ale až ty aktuální skončí, chci se přesunout plně do byznysu v technologické firmě zaměřené hodně na vývoj. Základní výzkum z mého pohledu prochází krizí, která je dána přebyrokratizovaným řízením prostřednictvím grantů. Školy nemají potřebné institucionální prostředky na vlastní výzkumnou politiku a vše jde formou grantů. Je to od zdi ke zdi. Poskytovatelé nejsou schopni hodnotit vědecké výstupy, a o to víc hodnotí, jestli máte v tabulkách správná čísla a máte správně vyplněný pracovní výkaz. To, že si do pracovních výkazů každý může napsat, co chce, nikomu nevadí (hlavně ať to odpovídá schválenému plánu) a to že ve výkazech nejsou a nesmí být uvedeny stovky hodin práce po pracovní době a o víkendech taky ne. I tím ten výkaz je o ničem a je vlastně z hlediska vědců nespravedlivým dokumentem. Vedením velkého projektu se z vedoucího a inovativního vědce stává úředník. Takže z toho pohledu je práce ve vlastní firmě zajímavá, protože tam máte opravdu pravomoci a současně i povinnosti. Dnes ve vědě máte povinnosti bez pravomocí, typický příklad jsou vedoucí kateder.

Spoluvlastníkem vaší firmy je majitel Jablotronu Dalibor Dědek, z hlediska české kotliny určitě velmi schopný podnikatel s dobrým finančním zázemím. Nicméně v s nadnárodními giganty se vůbec srovnávat nemůžete. Čím si myslíte, že porazíte konkurenci mnohem bohatší a rozložitější?

Myslím, že hlavně je potřeba dobře vytipovat čím začít a na co máme možnosti. A pak pokračovat krok za krokem směrem k rozšíření portfolia. Prostě najít díru na trhu. Pak je šance p(r)orazit konkurenci dobře řízenou střelou. Velké korporace jsou málo flexibilní a již jsem pochopil, že jim dlouho trvá, než schválení projede všemi strukturami. Malé firmy a startupy jsou schopny reagovat na příležitost rychleji.

Za svou praxi ve výzkumu jsem poznal skvělé nové firmy vyrábějící vědecké přístroje, které reagovaly na požadavku vědců – zákazníků rychle a flexibilně a měly skvělý servis. Dnes po 20 letech jsou z nich globální molochy žijící z tradice, se kterými se nedá komunikovat, a na servis čekáte půl roku.

Myslíte si obecně, že mají Češi na to výrazně se uplatnit se svými technologie ve světě v boji s nadnárodními giganty? Není to tak dlouho, co se strhla debata o prospěšnosti či marnosti vývoje vlastní vakcíny proti covidu. Všichni víme, že ve světě se vždy nepoužívá nejlepší řešení, ale to řešení, které přinesl ten největší. Má vůbec smysl u nás zkoumat něco, kam svět upřel mnohem větší lidské i finanční kapacity? Někdy se říká, že ty hlavní směry nechme větším hráčům a soustřeďme se na problematiku spíše specialit, které hlavní směry doplňují a které si pak větší hráči spíše koupí od nás, než aby si je sami vyvíjeli.

Myslím, že ano a příklady jsou – TESCAN, AVAST apod. Samozřejmě obrovskou nevýhodou v Česku je nedostatek investorů, kteří jsou ochotni do perspektivního výzkumu investovat, jako třeba v USA. Pokud je potřeba vyvinout něco konkrétního rychle, tak bez peněz to nejde. To je jiný příklad než hledání díry na trhu. Pokud jde o finance, u nás je zažitý omyl, který vidíme u velkých výzkumných center, že jsme zaslepeni vidinou skvělých drahých přístrojů a věříme tomu, že sami jsme tak chytří, že přístroje jsou jen to, co nám chybí. Ale pak se ukáže, že je nedokážeme využít. Chybí nám lidské zdroje, a to má mnoho příčin. Pokud potřebujete jednat rychle a efektivně, musíte nakoupit hlavně hráče, jako ve fotbale. A to je hodně drahé. Navíc Češi došli. Myslím, že jedním aspektem úspěchu týmů, které jsem vedl a vedu, bylo to, že jsem vždy pragmaticky „utrácel“ hlavně za mladé a schopné vědce a nenechal jsem se ovlivnit aktivistickým tlakem na „správnou“ personální politiku vycházející z nepochopení specifik experimentálních kolaborací.

Léta jste působil i v zahraničí a tak máte srovnání. Co bychom měli ze světa pro rozvoj vědy převzít? Sám sleduji už více než dvacet let jak každá vláda přijde s nějakým svým receptem na rozvoj vědy, ale upřímně velký progres zatím nevidím. Asi se do vědy teď dává mnohem více financí, ale myslíte si, že to bude stačit?

Na to těžká odpověď, před 20 lety jsem odešel z Francie, protože to začalo být byrokraticky neúnosné, asi jak je to teď u nás. O všem rozhodovaly administrativní struktury škol, vše začalo být těžkopádné, a u nás byla tenkrát akademická svoboda na vyšší úrovni a dalo se budovat. To se ve Francii, strašně za ty roky co jsem tam byl, zhoršilo. Teď to máme i u nás. Administrativa trpí utkvělou představou, že musí vědce řídit a kontrolovat cestou různých regulací a nařízení, to je cesta do pekel. Evropa dělá vše pro to, aby byla méně a méně konkurenceschopná. Progres v takovém systému prostě nebude. Jsem o tom přesvědčen a jsem z toho smutný. Bohužel západoevropské zahraničí, zvlášť to jižní a jihozápadní, nám jde příkladem. Peníze by měly jít k těm, co je utrácejí a být mnohem volnější k použití. Místo toho jsou přidělovány sítí často podivně cílených grantů, jinak řečeno od stolu se lidi mimo vědu předem rozhodnou jak a za co se mají peníze utratit, prostě nastaví preference. Navíc jsme posedlí excelencí, ale bez financování solidní základny není excelenci na čem budovat. Bez pravomocí děkanů a vedoucích pracovišť k nakládání s prostředky to lepší nebude. Takže nebude.

Kde je ten hlavní problém, že se nám tak ojediněle daří prosadit výsledek výzkumu v praxi? Je chyba na straně vědců, podnikatelů nebo tak trochu za to mohou všichni svým dílem?

Ano, transfer technologií je velký problém. Akademické instituce z různých důvodů nejsou schopny uplatnění v praxi podpořit, např. proto, že nemají prostředky a pravomoci na to, aby si řekly „sakra tohle je zajímavé“ to podpoříme. Navíc je zde určitá paranoia a pocit, že nám firmy něco ukradnou a sami vědci na tom nejsou nijak zainteresovaní (nemluvím o patentech, to je ještě jiný příběh). Systém sám buduje bariéry tím, že každá diplomka nebo bakalářská práce je dnes školním dílem, a na použití i jen obtížně definované části musíte mít licenci. Cílem je podpořit mladé vědce tím, že jím bude aplikační sféra něco platit. Výsledkem je, že většinou firmy o tyto práce z důvodů papírování a nejednoznačných definicí nemají zájem. Prostě cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly. Vědci mohou získat grant z oblasti aplikovaného výzkumu, to ano, ale mezi myšlenkou a začátkem financováním je tak jeden rok, a potom se tři až pět let něco řeší. A to už je dávno potom, kdy to bylo potřeba. V některých grantech musíte zdůvodňovat, proč jste se odklonili od plánu, který je již třeba 3 roku starý. Pro firmy je tato forma spolupráce spíš formou podpory škol. Musí do grantového výzkumu s VŠ vložit i vlastní peníze a vše jde velmi pomalu. Na straně firem je problém i v tom, že průmysl je z velké části v zahraničních rukách a nadnárodní firmy si výzkum drží ve svých centrech.

Děkuji za rozhovor

Václav Marek