Před deseti lety získala Alena Budinská cenu České hlavičky za svoji práci v oboru organické chemie. Od té doby se jí podařilo vystudovat prestižní švýcarskou univerzitu a podílet se na výzkumu v předních farmaceutických firmách. Nyní míří do byznysu a k uskutečnění svého snu – podílet se na vývoji nového léku.

Kdy jste poprvé začala přemýšlet o vědecké kariéře? Byla chemie Vaším snem už od dětství?

K přírodním vědám mě to táhlo už od dětství – fascinovalo mě, jak dokážou vysvětlit svět kolem nás. Nejprve mě bavila hlavně biologie a zvažovala jsem medicínu, ale pořád jsem věcem chtěla porozumět do větší hloubky. Postupně jsem si uvědomila, že to je právě chemie, která mi na moje otázky dává odpovědi. Začalo to čistou zvídavostí a zájmem, a když se přidala i představa, že bych mohla jednou třeba vyvinout nový lék, byla volba jasná.

Jaké vzpomínky máte na svoji účast v Českých hlavičkách? Co bylo pro Vás nejtěžší a co Vám naopak přineslo největší radost?

Na Hlavičky vzpomínám moc ráda. Živě si vybavuji, jak jsem práci dopisovala během návštěvy u tety v USA s výhledem na Michiganské jezero – byla jsem čerstvě po maturitě a byl to tak mix práce a dovolené. Nejtěžší pro mě bylo překonat nervozitu před prezentací práce odborné porotě. Měla jsem již nějaké zkušenosti ze Středoškolské odborné činnosti, ale i tak jsem byla neskutečně nervózní.

Největší radost? Rozhodně moment, kdy jsem se dozvěděla, že jsem ocenění získala.

Jaké byly Vaše první dojmy z ETH Zurich? Čím se liší studium ve Švýcarsku od toho v Česku?

Během bakalářského studia na VŠCHT v Praze jsem měla možnost vyjet na ETH na dvouměsíční stáž v laboratoři a seznámit se tak s univerzitou a životem v Curychu. To mi určitě usnadnilo začátek magisterského studia na ETH, i tak ale počáteční nadšení brzy vystřídala mírná panika (smích).

Největší výzvou pro mě byl určitě první semestr. Tempo výuky je tu rychlé, nároky vysoké a konkurence obrovská. Navíc je bakalář na ETH hodně zaměřený na teorii, takže jedním z prvních úkolů bylo samostudiem dohnat znalosti, které místní studenti už měli a které byly nezbytné pro navazující magisterské předměty. Náročné také je, že na zkoušku má člověk pouze jeden pokus za rok a zkouškové je vždy na konci léta, takže není moc času nabrat síly do dalšího semestru.

Později se však situace obrátila. Když přišly projekty v laboratoři, měla jsem obrovskou výhodu.  Zatímco pro místní studenty to byla první zkušenost s opravdovým výzkumem, protože během bakaláře na ETH se  do výzkumných skupin běžně nedostanou, já už měla téměř čtyři roky praxe a v laboratoři jsem se cítila jako doma. Díky tomu jsem se rychle zaběhla a během magistra spolupracovala na několika různých projektech, ze kterých nakonec vznikly tři vědecké publikace.

Oba přístupy mají něco do sebe. Ve Švýcarsku je to nejprve teorie, pak praxe, v Česku oboje najednou. Jsem ráda, že jsem měla možnost je zkombinovat.

Jaká cesta vedla k získání prestižního Alfred Werner Scholarship? Co obnášelo stipendijní studium?

Alfred Werner Scholarship je stipendium určené pro zahraniční studenty přicházející do Švýcarska na magisterské studium. Zájemce se však nemůže přihlásit sám, musí ho nominovat daná univerzita. Přihlášku ke stipendiu jsem tedy podala na ETH, a zahrnovala životopis, motivační dopis, vlastní návrh projektu na diplomovou práci a dva doporučující dopisy. A po pár měsících jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána. Myslím, že důležitou roli v přijetí na ETH i pro získání stipendia hrál také výborný prospěch z bakaláře, zkušenosti z výzkumu a to, že jsem již v té době byla spoluautorkou vědeckých publikací.

Byla jsem samozřejmě velice pyšná, že jsem toto stipendium získala. Hodně jsem si také oddychla, jelikož jsem věděla, že se díky stipendiu budu moci plně soustředit na studium a nebudu muset řešit jeho financování – nejen studium, ale hlavně život ve Švýcarsku jsou drahé. Během samotného studia jsem měla plnou volnost, což bylo úžasné. Jedinečná je také síť kontaktů, kterou jsem mohla přes stipendium navázat a kterou využívám dodnes. Program je totiž financován několika velkými chemickými firmami ve Švýcarsku, a každý rok se v jedné z těchto firem koná veliké setkání. Toho se účastní nejen stipendisté, ale také vedení programu a zástupci dané firmy. Člověk tak má skvělou možnost k networkingu, poznat potenciální budoucí zaměstnavatele a navštívit jejich laboratoře. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla vydat na stáž do firmy Roche.

Magisterské studium na ETH,  jedné z nejlepších univerzit světa, jste ukončila získáním ceny Willi Studer Prize za nejlepší studijní prospěch v daném oboru. Jak se vám podařilo tohoto úspěchu dosáhnout?

Byla to kombinace tvrdé práce, nadšení pro chemii a samozřejmě také štěstí. Velkou roli hrála také podpora od skvělých mentorů, kamarádů a rodiny, kteří ve mě celou dobu věřili.

Jaké bylo Vaše působení ve firmách Roche a Bayer? Liší se výzkum v akademické sféře od aplikovaného výzkumu?

Obě zkušenosti byly skvělé a velmi obohacující. Líbilo se mi, že i přestože jsem v obou firmách působila ‘jen’ jako stážista na pár měsíců, stala jsem se regulérní členkou týmu, všichni byli neskutečně nápomocní a zároveň oceňovali, když jsem přinesla vlastní nápady k projektům. Bylo velice zajímavé nahlédnout, jak funguje výzkum a vývoj léčiv – je to opravdu neskutečně dlouhý a komplexní proces. Myslím, že i díky těmto zkušenostem mám nyní ke každému léku o to větší respekt a důvěru.

Rozdíly mezi akademií a průmyslem určitě jsou. Co mě vždy napadne jako první je, že ve firmě máte konkrétní cíle, často ještě s velkým časovým tlakem. Výzkum je proto vysoce zaměřený na dosažení těchto cílů. Objevíte-li během toho něco zajímavého, ale nesouvisejícího s projektem, nejspíš nebudete mít kapacitu se tomu věnovat. V akademii se taky začíná hypotézou nebo cílem, ale často právě neplánovaná překvapení, která jsou zajímavá, změní směr výzkumu a člověk se jim věnuje víc do hloubky. V akademii je větší prostor pro základní výzkum, což je podle mého názoru správně.

Na jakých konkrétních projektech jste v těchto firmách pracovala a jaký měly dopad?

Ve firmě Bayer jsem pracovala ve výzkumném týmu, který byl zaměřený na objev nových léků, tedy úkolu, který stojí na samém počátku výzkumu a vývoje léčiv. Pracovala jsem s peptidy – molekulami složených z aminokyselin – a připravovala nejrůznější varianty s cílem najít takovou, která bude mít nejlepší vlastnosti.

V Roche jsem si pak vyzkoušela, jaké je to být procesním chemikem. Naším cílem bylo vyvinou efektivní, krátkou, levnou a bezpečnou syntézu jednoho konkrétního potenciálního léčiva – tedy již neměníme jeho strukturu, jen hledáme nejlepší způsob, jak ho vyrobit.

Co Vás nejvíce překvapilo při práci ve farmaceutickém průmyslu? Bylo něco, co jste nečekala?

Znovu mě napadá hlavně to, jak dlouho trvá a kolik lidí se podílí na vývoji nového léčiva. Jsou to roky a pracují na tom desítky, ne-li stovky lidí. A navíc ne všechna léčiva se dostanou až na samotný konec. Vše jsem samozřejmě věděla, ale i tak to bylo něco jiného pocítit to na vlastní kůži.

Jaké rady byste dala studentům, kteří se chtějí vydat podobnou cestou jako Vy?

Nebojte se neznámého, vyzkoušejte co nejvíce věcí a zjistěte, co vás baví nejvíc. Inspirujte se od ostatních, ale cestu si najděte tu vlastní. A za ní si jděte.

Jaké vlastnosti považujete za klíčové pro úspěch ve vědecké kariéře?

Kreativitu, pracovitost a vytrvalost, chuť učit se novým věcem. A také komunikaci a schopnost spolupráce – věda je vše, jen ne one(wo)man show.

Co by podle Vás pomohlo motivovat více dívek a žen ke studiu přírodních věd?

Já osobně jsem měla to štěstí pohybovat se v prostředí, kde vládla mentalita ve stylu “ty to zvládneš”. Ať už to bylo doma, ve škole nebo v práci. A to je myslím neskutečně důležité a efektivní. Takže podpora a motivace již od mala, více viditelných vzorů a rozbití stereotypu, že věda je „mužský obor“.

Co podle Vás stojí za stereotypem vnímání vědy jako mužského oboru a jak si s tím můžeme poradit?

Upřímně? Nevím. Ano, jedna věc je, že dříve bylo postavení žen a rozdělení rolí ve společnosti jiné. Ale od té doby už jsme ušli dlouhou cestu! Osobně jsem vědu nikdy nevnímala jako mužský obor, nebo to rozhodně nebylo něco, co by mě odstrašilo a donutilo si vybrat něco jiného. Pokud mě něco baví, chci se tomu věnovat a dám tomu maximum, tak si za tím prostě jdu. Tohle je myslím znovu ten mindset, který bychom měli mít a předávat dál. Spoustu žen a dívek ho už má, a věřím, že jich bude stále víc.

Jaké jsou Vaše nejbližší plány nyní, po ukončení doktorátu na ETH?

V dubnu nastupuji na pozici Senior Scientist ve farmaceutické firmě Johnson & Johnson ve Švýcarsku, kde budu pracovat na vývoji efektivních syntéz léků na velkém měřítku. Převést syntézu z gramového laboratorního měřítka na kilogramové a později tunové měřítko je složitý proces. Musí se zajistit nejen vysoká výtěžnost a čistota produktu, ale i bezpečnost, dostupnost surovin a udržitelnost výrobního postupu.

Máte ve svém oboru nějaký dlouhodobý vědecký sen nebo téma, kterému byste se chtěla věnovat?

Můj sen je vidět v lékárně lék, na jehož vývoji jsem se podílela.

Na který profesní nebo akademický úspěch jste nejvíce hrdá?

Rozhodně na ten nejčerstvější – zařazení mezi letošních 30 pod 30 od českého Forbesu. Je to ocenění, kterého si nesmírně vážím, protože v podstatě odráží veškerou mou dosavadní práci a úsilí. A to je neskutečně motivující!

Setkala jste se s řadou významných osobností, včetně nobelistů. Kdo na Vás nejvíce zapůsobil a proč?

Když nad tím přemýšlím, docházím k závěru, že nedokážu vybrat jen jednu osobu. Každé setkání bylo zajímavé a inspirativní jiným způsobem, od každého jsem si odnesla něco cenného. Nejvíc na mě ale zapůsobilo, že bez ohledu na to, zda šlo o nositele Nobelovy ceny, ředitelku velké chemické společnosti nebo prezidenta České republiky Petra Pavla, všichni byli velice otevření, přirození a ochotní se upřímně bavit.

Jaké byly Vaše největší „aha“ momenty v průběhu Vaší vědecké dráhy?

Asi největší aha moment pro mě nastal, když jsem si uvědomila a přijala, že věda – a vlastně i kariéra a život – jsou plné nečekaných překvapení. Ať už šlo o nečekaný výsledek experimentu, získání ocenění nebo jiný neplánovaný zvrat, pochopila jsem, že ne všechno lze mít pod kontrolou. A často jsou právě tohle momenty, které nás posunou nejdál.