Alžběta Bařinová se ve své práci zabývala krojem etnografického subregionu Podluží.
Kroj (neboli lidový oděv) je spojen s konkrétní oblastí či lokalitou a v minulosti se v mimoměstském prostředí každodenně oblékal. Na Podluží došlo k odložení krojů u mužů během první poloviny 20. století, ženy ho postupně odkládají až do dnešní doby. (Obecně se dá říct, že ženy narozené před druhou světovou válkou kroj oblékají, zatímco ženy narozené až po konci této války kroj jako každodenní oděv nikdy nosit nezačaly).
Celá Česká republika je rozdělena etnografy na menší celky, takzvané etnografické regiony, které mají charakteristické rysy lidové kultury, tzn. že se zde v minulosti například tančily určité druhy tanců, nosily různé typy krojů, jejich lidová architektura měla podobné, ale i specifické znaky atd. Podluží je etnografický subregion v nejjižnější oblasti Moravy, mezi Hodonínem a Břeclaví (Hodonín se však do subregionu neřadí) a je součástí většího celku, etnografického regionu Slovácko. Podluží se často řadí mezi etnograficky nejživější oblasti, kde v podstatě nedošlo k přerušení dodržování tradic a nošení krojů.
Alžběta Bařinová popsala všech 25 variant lidového oděvu, které se na Podluží v dnešní době stále aktivně nosí. Zmínila proces oblékání kroje, popsala jednotlivé krojové součástky a jejich historický vývoj, přibližnou cenu, příležitosti, ke kterým se daná varianta obléká a vše doplnila obrazovou dokumentací. Samostatné kapitoly také věnovala údržbě či výrobě podlužáckého kroje a již zmíněným příležitostem, respektive průběhu jejich konání.
V praktické části se zabývala tématy, kterým doposud v literatuře nebyla věnována pozornost, a to současným trendům a vnitroregionálním rozdílům.
Také hledala odpověď na otázku, proč bychom měli kroj a lidovou kulturu obecně udržovat a její vývoj zaznamenávat. Lidová kultura je velmi úzce spjatá s národem jako takovým, je to způsob podpoření vlastní identity, ukazujeme tím, že někam patříme (jelikož je to jeden z primárních znaků určitého území), vyjadřujeme tím také to, že jsme pyšní na naše předky, že máme na co navázat, a to všechno je velmi důležité v dnešním světě, kdy se všechno unifikuje a globalizuje.