Ceny Česká hlava pro nejlepší vědce se letos budou udělovat již podvacáté. Za celou historii cenu získali takové osobnosti české vědy, jako byli prof. Holý, Klener,  Koutecký, Hobza, Delong  atd. V době vzniku jsem ještě studoval na vysoké škole a těch, kteří byli u vzniku tohoto projektu, ubývá.  A tak jsem se ptal na historii vzniku České hlavy Václava Marka, mého předchůdce v pozici předsedy správní rady.

Za zakladatele projektu označují media tebe. Je to tak správně?

To mne zlobí. Já jsem přišel s nápadem a účastnil jsem se organizování projektu, což není to, co já chápu pod pojmem zakladatel.  Zakladatelů nás bylo mnoho a nejen vědci.

Tak jak to vlastně vzniklo?

Kouzlem nechtěného. Se svým kolegou jsme se jednou večer dívali na nějaký přenos předávání cen umělcům. Už si ani nepamatuji, jaká to tenkrát byla soutěž.  Asi týden před tím televize zase vysílala předávání cen sportovcům, a tak jsem se u té obrazovky rozčílil, že pro herce a umělce  máme spoustu cen, ale pro české hlavy nemáme nic. A díval jsem se dál a už jsem nad tím nedumal. Standa Štěpánek si ale tuhle sentenci zapsal na papír, což se hodilo druhý den, kdy si ani on nedokázal vzpomenout, co ho v té mé výpovědi zaujalo. Ale našel ten papír s poznámkou – obsah i název projektu byl na světě.

To byl ale jen nápad, jak jste ho dostali do života?

V té době jsem se hodně přátelil se spisovatelem Arnoštem Lustigem, a tak jsem se mu svěřil, že bych chtěl vytvořit nějakou podobnou cenu, jakou mají umělci a sportovci – tedy známou veřejnosti, vnímanou televizemi i médii a jestli by mi s tím nepomohl. Upřímně jsem si myslel, že vzhledem ke své umělecké profesi mně s tím vyžene. Ale nevyhnal, naopak se hned nadchl a že hned zavolá Ivanovi Klímovi, Věře Čáslavské a všem svým známým, aby nám s tím pomohli. A najednou tady byl tým hlavně známých umělců a sportovců, kteří začali organizovat cenu pro vědce.

Takže vědci u vzniku nebyli?

V té první fázi ne. Arnošt a další známé osobnosti nám tenkrát pomohli přemluvit televizi, že by bylo dobré, aby se nepředávaly před diváky ceny jen sportovcům a umělcům, měli spoustu kontaktů do médií, které s nimi dělaly rozhovory, a tak přemluvili i novináře, aby se začali o vědu trochu zajímat, jiní zase sehnali sponzory. Vzpomínám, jak mi Arnošt Lustig řekl: Václave, já tu Českou hlavu tak miluju, že jsem šel poprosit o její podporu do německé firmy. Já, Žid z Osvětimi!

Až když byl projekt v kostce připraven, šli jsme s ním za vědci.

Jak na to vědci reagovali?

Upřímně jsem si myslel, že nám padnou do náručí. V té době tady v podstatě žádná cena pro vědce nebyla. Nejlepší vědec mohl dostat 75 tisíc od ministerstva školství a to bylo tak všechno. O nějakém předávání v televizi ani nemluvě.

Ale krutě jsem se spletl. V první chvíli jsme u vědců narazili. Tehdy ještě převládal názor, že k vědě patří skromnost a ústraní, nedej bože, aby se nějak předváděli před veřejností. Takže např. tehdejší vedení akademie věd nás s projektem vyhodilo. Arnošt Lustig byl z toho tenkrát úplně vyděšený. On přijel z Ameriky a věděl, co dělá veřejné mínění, a jak to vědě může pomoc i s financováním, když se o to bude veřejnost zajímat.

Ale nakonec se to v dobré obrátilo?

Když jsme narazili u vědeckých institucí, zašli jsme za vědeckými osobnostmi a tam jsme našli oporu. Koutecký, Klener, Říhová, Syková ale i Antonín Holý, Delong a další  nám porozuměli a podpořili nás. Českou hlavu tedy nezaložila žádná instituce, státní úřad,  firma  či mecenáš. Vznikla spontánně nadšením lidí z různých struktur společnosti. A takhle to u národních cen má být.

To jsem se chtěl právě zeptat, na organizační podstatu ceny. My jsme zvyklí na ceny buď státní, nebo firemní  či mecenášské, ale ani do jedné kategorie Česká hlava nepatří. Kam si mám Českou hlavu zařadit?

Česká hlava není ani firemní, ani státní, ani mecenášská cena. Je to těžké pro pochopení, ale ona patří sama sobě. Je to výsledek právě toho neobvyklého vzniku projektu. Aniž jsme si to uvědomovali, vytvořili jsme cenu národní, na které se až dodnes podílejí jak vědci, tak umělci, sportovci, ale i stát a firmy. Každá cena má svou výhodu i nevýhodu – např. mecenášské ceny jsou vázány na osobnost mecenáše a u nás vždy hrozí, že se najednou ukáže, že to bohatství mecenáše nevzniklo až tak moc poctivě. Kdo je bohatý, nemůže být bez viny, říká jedno pořekadlo. U státních cen je problém, že se do nich chtíc nechtíc promítá politika. Národní  neznamená  státní. Vím to z vlastní zkušenosti, když Topolánkova vláda chtěla udělit cenu s velkým finančním obnosem  Jiřímu Grygarovi  a on jí odmítl s tím, že od vlády, která dusí vědu, cenu ani peníze nechce.  Tahle rizika Česká hlava nenese, na druhou stranu to má mnohem těžší při financování, všichni mají možnost do ní mluvit, a tak musí vždy dojít ke kompromisu. Je to někdy těžké sladit a dát dohromady, ale funguje to už dvacet let. Za tu dobu se opakují snahy Českou hlavu buď zestátnit nebo privatizovat, ale nakonec všichni dojdou k tomu, že stojí zato tenhle projektu udržet..

Vyhlašujeme letos 20. ročník České hlavy, ale Národní cena vlády ČR má jen 15. ročník. Jak si to mám vysvětlit?

Je to jednoduché. Vláda u vzniku ceny nebyla. Až když jsme vyhlašovali 5. ročník, přišel za námi tehdejší místopředseda vlády Martin Jahn, jestli bychom nespojili síly a v rámci České hlavy nevyhlašovali i cenu vlády, která dosud žádnou cenu neměla. Pro vládu to bylo výhodné, protože nastoupila do rozjetého vlaku, která už měla vytvořenou svou prestiž a  pro nás  to bylo přínosné, že se pojem národní dokompletoval.  Cenu tak dnes dohromady organizují jak vědci, tak firmy a vláda. Je to prazvláštní kompozice, a když jsme ji představovali na slyšení v Evropském parlamentu, tak tomu nevěřili, že to může fungovat. Ale funguje a ne jeden rok.

Proč jste tak urputně trvali na tom, aby cena byla mediálně známá?

To je přece podstatou každé prestižní ceny. Chtěl bys být držitelem ceny, kterou nikdo nezná? Nobelovka není přitažlivá hlavně svou finanční odměnou, ale svou prestiží. Podle mne musí mít opravdu reprezentativní cena pro vědce tři parametry – musí být známá nejen ve vědecké obci ale široké veřejnosti, musí nabízet neurážlivou finanční odměnu a musí ji udělovat opravdu renomovaná a naprosto nezávislá porota.  Pokud vybírá ty pravé osobnosti, tak je pro každého vědce ctí, být držitelem stejné ceny jako dostal Holý, Koutecký, Klener, Kurzweil, Delong, Říhová atd. Prestiž penězi nezajistíš.  No a pak je důležitá tradice. Čím déle soutěž trvá, tím více roste její prestiž. Jak říkal Arnošt Lustig – abys mohl být klasik, musíš mít raná díla.

Cena, ale není cíl, jen prostředek. Naším hlavním cílem bylo prostřednictvím veřejného předávání cen vědcům inspirovat veřejnost, aby hledala pro sebe vzory nejen mezi sportovci a umělci. Na začátku to bylo hodně vzdálené představám samotných vědců, kteří by dávali přednost raději předávání v ústraní, jen před svými kolegy a s formátem mnohem vážnějším, na který by se ale většina lidí nedívala. Sexuolog Jaroslav Zvěřina kdysi na našem zasedání prohlásil, že z jeho pohledu česká společnost považuje vědce za pozitivní devianty. Je to hodně na tvrdo vyjádřené, ale hodně pravdivé. Vědci jsou většinou lidí uznávané autority, ale jsou pro ně divní, a rozhodně by nechtěli mezi ně patřit. A tohle se musí změnit. Popularizací vědy, mezi jejíž prostředky patří i předávání vědeckých cen, musíme vědu lidem přiblížit, srazit tu hranu vážnosti, protože co je vážné, to se snadno mění v nudné. Věda se musí přiblížit lidem, protože bez nich se neprosadí. Jeden z místopředsedů vlády pro vědu na zasedání našeho Klubu českých hlav kdysi prohlásil, že si vědci musí uvědomit svou omezenou důležitost ve společnosti. Kvůli nesplnění slibů v oblasti vědy se volby neprohrávají, ale vezměte železničářům režijní výhody a bude revoluce. Bylo to hodně cynické, ale pravdivé. A i to je důvod, proč věda nesmí litovat ani prostředků ani sil při své popularizaci ve veřejnosti.

Proto jste hned v prvním roce rozvěsili billboardy propagujících vědu?

To bylo v roce 2002 něco naprosto neobyčejného. Na billboardech visely reklamy na ledničky, banky, půjčky, televizory a auta a my jsme tam mezi ně pověsili reklamu na vědu. Z toho šoku nám asi odborná porota mediálních agentur pak udělila cenu za nejlepší billboard. Přitom nikdo z nás v reklamě nikdy nepracoval a nikdy jsme si žádnou reklamní agenturu nenajímali. Jsme v tomhle samouci.

Ne všichni vědci ale byli tenkrát nadšeni a trvalo dlouho, než jsme jim vysvětlili, že reklama není nemravná sama o sobě, nemravnou ji dělá pouze téma. Jinak je to moderní a účinný nástroj komunikace s veřejností. Vždy jsem si myslel, že to budou právě vědci, kteří budou používat těch nejmodernějších komunikačních prostředků s veřejností. Někdy věda příliš zdůrazňuje vážnost, což ji od lidí oddaluje.  Ale když najdeš správný formát, sleduje vědu neuvěřitelné množství lidí. Jestli jsem na něco hrdý, tak na to, že jsme v České hlavě založili několik žánrů, které se v různých podobách opakují dodnes – jako třeba věda a technika v ulicích nebo televizní formát, kterému pracovně říkáme minuta vědy denně.

Na to si pamatuji. Uváděl to tenkrát Vladimír Kořen . Je to tak? 

Přesně tak. Připravili jsme pro televizi formát, kde na rozsahu necelých tří minut jsme po dva roky každý den představovali divákům jednotlivé výsledky českých vědců. Televize je vysílala před Událostmi v regionu a denně je sledoval téměř milion diváků. Stále si myslím, že tenhle formát by se na obrazovky měl vrátit. U pořadů o vědě, které trvají desítky minut, se brzo ztrácí pozornost běžných diváků a dokázat vysvětlit vědecký projekt na formátu necelých třech minut, to je i autorská výzva. Churchill také říkal poslancům, že budou muset vydržet jeho dlouhý projev, protože neměl čas si připravit kratší.

Proč jste ale od popularizace pak přešli do reálné podpory vědy? Hledání financí, investorů atd.

Nejdříve jsme vyplňovali zjevné mezery, které jsme jako nevědci viděli – neexistence veřejně známého ocenění, minimální nebo zcela nemoderní prostředky popularizace vědy atd. Ale Česká hlava je projekt na podporu rozvoje vědy a techniky a tak jsme se zákonitě dříve nebo později museli dostat do řešení financování vědy, hledání cest jejího uplatnění v životě lidí. Někdy v roce 2015 se nám podařilo spojit několik velkých investorů a shromáždit téměř půl miliardy korun na podporu projektů, které  mají naději na uplatnění v praxi. Nakonec to byl debakl, protože se z té obrovské sumy vyčerpal jen zlomek. V praxi jsme se tak přesvědčili, že diletační spára mezi vědou a praxí je u nás nesmírně široká.  Ale my jsme s tím neskončili. Poctivě jsme všech sto vědeckých projektů detailně prozkoumali, proč je praxe odmítla. Tak jsme definovali asi sedm základních příčin, proč mají vědci potíže s uplatněním svých projektů.

A jaké to byly příčiny?

O tom, že spojení vědy s praxí je nedostatečné se mluví léta, ale zatím jsem se nesetkal, že by někdo posuzoval příčiny na tak velkém vzorku konkrétních projektů. Kdyby se to udělalo, tak by se jen prokázalo, že nejde rozhodně o často démonizovaný nedostatek peněz. Ty problémy jsou mnohem hlubší a systémovější. Je to třeba v cílení výzkumu, byť máme mnoho dokumentů RIS atd., tak se ukazuje, že konkrétní vědecké projekty míří často úplně mimo cíle, které sledují podniky, což ale souvisí i s naší strukturou výrobní základny, že nemáme systém vzdělání pro mladé vědce, aby věděli, jak funguje podnikový výzkum, jak spočítat výrobní a provozní náklady atd.  Už tehdy jsme např. konstatovali, že farmaceutické projekty budou mít potíže s výrobou, protože tady nemáme silnou evropskou farmaceutickou firmu. Léky můžeme tady úspěšně vyvíjet, ale těžko je tady budeme vyrábět, protože náklady na všechnu nutnou certifikaci, testy atd. nejsou české subjekty schopny zvládnout. Ale i opačně na straně výrobců není dostatečný ekonomický tlak – firmy mohou dosáhnout zisku, aniž by výrazně inovovaly. Proč byste dával peníze do vývoje, když si příjmy dokážete zajistit i jinak? Naše konkurenční i rozpočtové prostředí je ještě hodně děravé, což je systémová věc. Dali jsme celou analýzu k dispozici poslancům, politikům i podnikatelským svazům a uvidíme, jestli se tím někdo bude zabývat.

My jsme se pak věnovali podpoře jednotlivých projektů nebo samosprávám pomáhali najít vědecká řešení problémů jejich obyvatel. Jen Praha např. teď realizuje několik projektů, které Česká hlava společně s vědeckými institucemi pro ni připravila. A přinese Praze nejen zlepšení života ale i úspory v řádu miliard korun.

Čekal jsi, že se Česká hlava dožije 20 let?

 Na začátku jsem o tom vůbec neuvažoval, ale když se překlenul desátý ročník, tak jsem začal věřit, že by Česká hlava tady mohla být ne-li věčně, tak nadlouho. Ale musíte proto něco udělat. Česká hlava už představuje nějakou tradici, ale tradice se obnovuje tím, že se neustále porušuje. Je to těžké být v tom hlavním stále stejný a přesto neustále jiný. Proto si myslím, že by to měla být právě Česká hlava, která používá těch nejmodernějších prostředků komunikace, těch nejmodernějších poznatků pro podporu české vědy. Bude-li se jí to dařit, tak se o její budoucnost nebojím.

Držím Vám palce.

Zakladatele České hlavy a bývalého předsedu její správní rady se ptal proděkan Matematicko – fyzikální fakulty UK a současný předseda správní rady Martin Vlach.